Původně jsem nechtěl kazit mé pozitivní vyprávění o Tomášových filmech povídáním o Tomášově smrti. Ale právě v této době se vždycky vynoří spousta fám, polopravd a lží, které prostě musím komentovat.

Je podvečer 17. 11. 1989. Na Albertově se scházejí studenti vysokých škol. Ještě netuší, že za pár hodin změní dějiny. Tomáš Holý je studentem posledního ročníku právnické fakulty Univerzity Karlovy. Od filmového světa se už nadobro odstřihl. Už několik měsíců chodí s Lucií Bílou. Seznámil je Tomášův spolužák z gymplu. Na konci léta.

Milovníky bulváru musím ale zklamat. Žádné orgie v bytě pronajatém od Vondráčkové se nikdy nekonaly. Tomáš až do konce života bydlí u mámy. To jen bulvár si vymýšlí. Sama Lucie mi k tomu řekla:

„Chodili jsme spolu spíš jako dobří kamarádi než jako blázniví milenci. A uměli jsme si být vzácní. Tomáše jsem třeba týden neviděla. Potom přišel, řekl nějakou moudrost a já byla šťastná.“

Revoluční večeře

Ten večer, když došlo k bitce na Národní třídě, byl Tomáš s mámou na večeři u babičky a dědy v Jungmannce. Domů odjeli krátce před tím, než na Národní dorazilo čelo studentského průvodu.

Přesto, že průvod studentů byl povolený, pořádkové jednotky na Národní třídě zatlačí studenty do kouta a začnou je bít. Student, který průvod vedl, ve skutečnosti agent Státní bezpečnosti, který byl na akci nasazen, omylem také schytá ránu pendrekem. Přesto, že je cvičeným profesionálem, psychicky to nezvládne a omdlí.

Někteří studenti uvidí tělo ležicí na zemi. Jeho odklízení do sanitky a její odjezd. Vyloží si to jako zametání stop po zabitém studentovi. Pohár přetekl, začíná revoluce…

Máme holý ruce

Druhý den se u nich doma v Nuslích začínají scházet otlučení kamarádi. Když se Tomáš dozví, co se to předchozího večera na Národní stalo, tak ze své sbírky militarií vyhrabal starý gumový pendrek. Příchozí oběti policejního násilí pak u dveří vítá s pendrekem v ruce a s prohlášením, že máme holý ruce. S důrazem na slovo holý.

„Tomáš byl absolutní rebel a recesista. Jednou jsem před ním řekla, že ani nemám jeho fotku. Vytáhl občanku, vyrval z ní fotku a dal mi jí“, říká Lucie.

Když se v prosinci 1989 otevřely hranice, Tomáš zašel za babičkou. Ta mu ukládala peníze z těch jeho malých filmových honorářů na vkladní knížku. Peníze vyberou a Tomáš je dá strejdovi Janovi. Tomu, co dělal rekvizitáře na Barrandově a tehdy přivedl Tomáše na natáčení Marečku, podejte mi pero!

„Ať Honza konečně vidí tu vytouženou Ameriku“, říká.

Takový byl Tomáš.

Kolik brali herci

Tady musím udělat odbočku o tom, kolik v době Tomášovy aktivní kariéry vlastně brali herci. Tak tedy, dětští herci brali 120 korun za celý natáčecí den, dospělí 280 korun a komparz 50 korun za celý den na place. A víc ani ň. Víc jedině, pokud to podepsal ředitel čs. filmu osobně. A ten to pochopitelně podepsal jen velmi nerad a výjimečně. Hraní ve filmu tehdy nebylo nic výnosného. Obsah té spořitelní knížky po celém tom Tomášově filmování jen mírně převyšoval cenu letenky do USA.

Zlatá mládež? Ne, dvoupokoják

Bydleli v malém dvoupokojovém bytě. Ten byt trochu připomínal filmový byt z Jak vytrhout velrybě stoličku. Větší pokoj, kde se jedlo, spalo, vařilo, i koukalo na televizi. Menší pokoj, ve kterém bydlela Tomášova prababička z tátovy strany. Ta v roce 1976 umřela a ten pokojík pak byl Tomášovým královstvím. K tomu koupelna se záchodem, předsíň a nazdar bazar.

Fáma o tom, že Tomáš byl součástí takzvané zlaté mládeže, která se opíjí na diskotékách je tedy dosti nadnesená a hodná blbce.

Strejda Jan tedy odletěl do Los Angeles a viděl Hollywood. A Lucie upletla Tomášovi v rekordním čase tří dní trojbarevný svetr k Vánocům.

Tím, jak se v listopadu 1989 stávkovalo a demonstrovalo, bylo všechno kolem školy asi o měsíc opožděné. Zkoušky, které se normálně dělají o pololetí se tentokrát dělaly až na rozmezí února a března. Tomáš Holý tedy bude JUDr. až v opožděném termínu, v září. Tehdy se titul dával už po ukončení 4. ročníku.

Fáma

Tomášův bratranec z Bezdědovic u Blatné je na vojně v Praze. Nastoupil k útvaru v Ruzyni. Na společné cimře diskutují kolegové vojáci o tom, že se zabil Tomáš Holý, bývalá dětská hvězda. Píšou to v nějakých novinách. Vyděsil se. Vždyť spolu o víkendu mluvili. Letěl k telefonu a volal k Holým. Zvedl to Tomáš.

„Nic mi není, to je nějaká fáma. Za týden se uvidíme. Teď něco mám, v týdnu jedu s kamarády na chalupu, budem tam asi do neděle, ale pak se sejdem a s někým tě seznámím.“

Není pochyb, s kým chtěl Tomáš bratrance seznámit. S Luckou. Kdo stojí za tou fámou? Pochopitelně bulvár. Tomáš tam v té fámě měl zahynout v autě úplně opilý. Kdo tenhle nesmysl vymyslel se už dnes vypátrat nedá. Od té doby se tahle fáma táhne s Tomášem jako stín. I když vlastně vznikla už za jeho života.

Prodloužený víkend

Studenti tedy mají po zkouškách a v Praze jsou zrovna jarní prázdniny. Rozhodli se, že si udělají prodloužený víkend. Od čtvrtka 8. března do neděle. Na chalupě jednoho z Tomášových kamarádů, v Polevsku, blízko Nového Boru. Z Prahy odjížděli tak v pět odpoledne, na místě jsou za soumraku. Jeli několika auty. Tomáš neřídí. Veze ho jeden z kamarádů. Na chalupě ale není jídlo, tak se rozhodnou, že půjdou na večeři do nedaleké hospody na rozcestí.

S hospodským se domluví, že si tam můžou vzít vlastní muziku. Magneťák. Jeden z kamarádů mu hodí klíčky od jejich červené Škody 120. Aby nemusel s tou těžkou obludou šlapat pěšky. Tomáš tedy jde pěšky na chalupu pro magnetofon a kazety, hodí je na zadní sedadlo a přiveze k hospodě. Klíčky od auta strčí do kapsy a zapomene na ně. Navečeří se a k jídlu si dá malé pivo.

Později si na klíčky vzpomene a rozhodne se, že se s kamarádem pojedou projet. Ke Kytlici a zpátky.

Auto

Vyjeli na kopec, který je na půl cesty mezi oběma vesnicemi. Byla hrozná tma a vlezlé počasí. Byla to hloupost. Tomáš otočí auto a vracejí se zpátky. Je tam hrozný sklon. Asi jako na Žižkově, v ulici U Rajské zahrady, v její horní části. Tomáš chce před předposlední zatáčkou přibrzdit. A paradoxně to ho stojí život. Během toho brzdného manévru auto uklouzne a jde do přetáčivého smyku. Na ten byly Š120 docela citlivé. A narazí bokem do stromu. Přímo středním sloupkem, na kterém jsou zadní dveře. Sloupek se promáčkl a Tomáš dostal šílenou ránu z boku. Kamarád je na tom dobře. Pár odřenin, natržené obočí… Tomáš má zlomený vaz. Je mrtvý dřív, než se to auto zastaví. Nejspíš vůbec nic necítil. Do nemocnice v Novém Boru ho nedopravila sanitka, ale náhodný řidič, který jel kolem a zastavil.

Všechno ostatní si vymyslel bulvár. Čelní náraz, zaříznuté pásy, spolujezdce letícího skrz sklo, zastavování krvácení igelitem. Smrt v sanitce. Nic z toho nebylo.

Ona je ta nehoda víc o nesprávném rozhodnutí než o alkoholu. Jet se projet touhle silnicí, večer, počátkem března. To prostě nebyl ten nejlepší nápad. Každý člověk, i ten nejinteligentnější, udělá někdy v životě pořádnou botu. A u Tomáše se to zrovna takhle vymstilo.

Po několika měsících se strejda Jan vrací z Ameriky. Z letiště jede rovnou do Nuslí, aby Tomášovi a jeho mamince dal dárky. A utrpěl šok, ze kterého se už úplně nevzpamatoval…

A bulvár si dál pindá své nesmysly. Bez ohledu na to, kolika lidem tím ublíží. Každým rokem je upozorňuju na to, že to není pravda. A zase to zveřejní. To už není neznalost, ani lidská blbost, to už je vyloženě úmyslný trestný čin, jak říkají právníci. Chtělo by to nějaký právní bič a tím je prásknout přes prsty.

Autor článku byl dokonce jednou svědkem toho, jak na vzpomínkové akci věnované Tomášovi přistoupil redaktor z bulváru k tatínkovi Tomáše, a v místnosti plné lidí se ho bez jakýchkoliv zábran zeptal: „Jaký to byl pocit, když jste se dozvěděl…?“ Jistě si domyslíte, na co se zeptal. Nikdy jsem nedal nikomu takzvaně přes hubu, ale tehdy jsem tedy viděl rudě. Byl tam tehdy se mnou jeden z bývalých dětských herců, jeden z těch kluků z Prázdnin pro psa, a ten vůbec nechtěl věřit tomu, co slyší.

A nejen bulvár. Najdou se i jednotlivci, kteří tvrdí, jak Tomáš objížděl diskotéky v okolí (Nového Boru a okolí) a opíjel se tam. Není to pravda. Nikdy tam na žádné takové akci nebyl. Ani opilý, ani střízlivý.

Vzpomeňte si na Tomáše, až budete sedat za volant!