Ukázka ze vznikající knihy o Tomášově filmové kariéře

Jak dostat tatínka do polepšovny

Zatímco Velryba je inspirovaná synem Petrem a příhodami synovce Zdeňka, vznik Polepšovny způsobil sám štáb. Ke konci natáčení si všichni vymýšleli, jak by se příběh rodiny mohl dál vyvíjet. Proto Marie Poledňáková nečekala na úspěch první části a rovnou začala psát další scénář. Kromě toho jí během dokončovacích prací Velryby zemřel tatínek, tak se prostě potřebovala vypsat z toho smutku. Pokračování mělo pracovní název Prázdniny s dědou, později název změnila ve stylu prvního dílu.

Postava dědy je inspirovaná právě skutečným tatínkem Marie Poledňákové. Měl vždy vnuky na prázdniny a vymýšlel pro ně neuvěřitelné výpravy do okolí a bojovky s přísnými povidly … pravidly. Jednou se například připotácel domů, rukou si držel krvavý šrám a tvrdil, že ho v lese přepadl medvěd. Až kroužící vosy odhalily pravou podstatu jeho zranění. Bylo vyrobené z rozmačkaných malin.

Synovce Zdeňka, který trhal velrybě stoličku mezitím poslali pro změnu na pionýrský tábor. Dostal seznam zákazů a příkazů, co nesmí dělat. Na prvním místě byl zákaz lézt na stromy. Svůj slib Zdeněk dodržel, na strom opravdu nevylezl. Zato vyšplhal na elektrický stožár. Když zjistil, že bude malér jako hrom, napsal domů dopis, ve kterém se ke všemu přiznal a nešetřil podrobnostmi. Dopis končil větou:

Maminko odpusť mi to. Síla, rozum, mrštnost, to jsem já...“

Marie Poledňáková zase pro změnu jela na pozvání na chalupu ke své sousedce. Té, která našla v popelnici psa Arnošta. Bylo léto a sousedka zavařovala ovoce. Její manžel to komentoval slovy:

Ta ženská začne zavařovat snad i šišky. Člověk, aby si vzal do vlastní špajzky kompas...“

Stačí se pozorně dívat kolem sebe. S takovým materiálem se Tomášovi nesmíme divit, že ho natáčení tak bavilo.

V březnu bylo vše hotovo a začaly přípravné práce. Marie Poledňáková zavolala Janě Preissové a v krátkosti jí seznámila s příběhem. A také s tím, že maminka otěhotní.

„Já jsem těhotná."

V telefonu nějak přeslechla, že ta věta končí tečkou. Myslela, že Janu tak pobavil fakt, že bude čekat miminko.

„Natáčení začíná v červnu."

„Ale já JSEM těhotná", opakovala Jana.

Teď jí to došlo, Jana je opravdu těhotná.

„A kdy se to má narodit?"

„Začátkem června."

Termín filmu byl ohrožen. Jana Preissová bude moci přijet až po šestinedělí, to je v polovině července. A bez ní se dají točit jen horolezecké záběry s Františkem Němcem a s Tomášem. Jestli se ještě něco pokazí, hrozí, že film nestihnou dokončit do Vánoc. Výrobní lhůty a postprodukce byly tenkrát dlouhé.

Celý týden jezdil kameraman Petr Polák s Marií Poledňákovou křížem krážem Českým rájem a hledali vhodná místa natáčení. Vhodnou chalupu ne a ne nejít. Poslední den hledání jedou po polní cestě a kameraman Polák zastavil a se zřejmým úmyslem spěchal ke křoví. Najednou vylezl a mával Marii, aby šla za ním. Stála tam chaloupka přesně taková, jaku hledali. Teď ještě vypátrat majitele. To se jim povedlo v nedalekých Dobšicích. Majitelé ji chtěli prodat, tak je přemluvili, aby s tím počkali až po prázdninách. Byla postavená roku 1788.

Natáčení bylo tedy posunuto až na začátek července 1978. Tomáš a František Němec už jsou týden na místě. Tým profesionálních horolezců instruktorů jim dává do těla a učí je lézt na skály.

Když Marie Poledňáková dorazila na místo, Tomáš jí skočil do náručí a nadšeně vyprávěl, co všechno už umí.

„Jenom včera jsem se tam nějak zašprcnul a nevěděl jsem, jak dál."

Samozřejmě chtěla, aby Tomáš tyhle své výroky použil i ve filmu.

Jenže druhý den začalo pršet a nepřestávalo skoro celých 14 dní. Když prší, nesmí se lézt na skály. A na ty pískovcové se nesmí lézt ještě nějaký čas po dešti, aby se pískovec nerozdrolil. Když za 14 dní přijela Jana, nebyl natočený prakticky ani metr filmu. Pak se počasí umoudřilo.

Je pěkný večer, stmívá se. Z křoví vyleze nejprve Vašek, pak tatínek. Oba musí vytáhnout maminku do kopce. Kamera se přemisťuje blíž k chalupě a Vašek se vydává na průzkum. Než se setmí, musí se stihnout ještě záběr na dvoře. Tatínek představuje zpocenou a špinavou mámu dědovi a Vašek se raduje, že má dědu. Záběry se jedou hned na ostro, žádné zkoušky. Tomáš je nepřekonatelný, vše na první dobrou.

Ráno je zle. V krku obrovský knedlík a teplota ke čtyřicítce. Jak se Marie Poledňáková večer brouzdala v mokré trávě, teď má angínu jako hrom. A jestli teď bude ležet v posteli, na Vánoce nebude žádný film. Rozhodla se angínu přechodit. Ploužila se po place jako duch. Když Tomáš viděl, jak jí je zle, i jeho nálada klesla na nulu. Všechny záběry s Tomášem, které natočili ty dva dny, kdy jí bylo nejhůř, se musely později přetočit.

Tomáše Holého známe z jeho filmů jako neuvěřitelné číslo, které vypouští rybníky a ze všeho udělá náležitou blbinu. On sám ale byl velice inteligentní a citlivá bytost. Prostě se nemohl jen tak dívat, jak někdo trpí. Miloval zvířata, hlavně psy a koně. Nedělal rozdíly mezi fanoušky, fotku podepsal každému, kdo o to slušně požádal. Velice mu vadila jakákoliv nespravedlnost. Možná proto se později rozhodl právě pro práva. Až teď si Marie Poledňáková uvědomila, jak jí má Tomáš rád.

Na další den byl naplánován nejakčnější záběr z celého filmu. Maminka nachytá kluky na skále a Tomáš bude slaňovat ze skály. Na place byli prakticky všichni, horolezci, herci, Luděk Sobota měl odjet na dovolenou do zahraničí, prostě se to nedalo odložit.

Cestou na místo bavil Tomáš celý štáb. V autobusu seděl na sklápěcím sedadle pro průvodce a celou cestu nedal mikrofon z ruky. Začalo to hlášením o počasí, jak ho slyšel ráno v rádiu. Tomáš měl fenomenální paměť, vůbec se nemusel učit, většinou mu stačilo, když to slyšel jednou ve škole. Následovaly důvěrné informace o tom, kdo za kým lezl po nočním natáčení oknem. Sám sebe přitom tituloval detektiv Colombo, stejně jako ve filmu. Zvlášť pečlivě si Tomáš podával své dva tatínky. Všichni tak věděli, o kolik skutečný Tomášův tatínek obehrál v kartách toho filmového.

Na place stála sanitka. Marie se vyděsila. Proč všichni předpokládají, že se něco stane? Takový je ale předpis, u podobných záběrů musí být první pomoc. Stejně jako u ohně v divadle musí být hasiči a u filmové honičky zas dopravní policisté. Když doktor ze sanitky viděl, v jakém je Marie stavu, tak jí vytřel krk jódem. Jako na vojně. Po tom se jí trochu ulevilo a angína se konečně dala na ústup. Rozkřiklo se, že se tu točí pokračování Velryby. Najdi Tomáše Holého byla ten rok asi nejoblíbenější brannou hrou všech táborů na Hruboskalsku.

Filmový Dračí zub se ve skutečnosti jmenuje Skaut a stojí v oblasti Dračích skal na Hruboskalsku. Původně chtěli použít skutečný Dračí zub, který je nedaleko, ale ten je pro začátečníky v čele s drobným Tomášem příliš obtížný.

Všechny horolezecké záběry opravdu natočili oni dva, vím jen o jednom záběru s dvojníkem. Je to záběr z pohledu stojící maminky, kde vidí nahoře mávajícího a volajícího Vaška s Lubošem. To je nahradil horolezec se svojí dcerou. Když Tomáš slaňuje dolů, je to opravdu on, ale postava, která nahoře drží červené jistící lano není herec František Němec ale opravdový horolezec. I v ostatních záběrech, kde jsou víc než kousek nad zemí drží jistící lana ve skutečnosti profesionálové, ne tatínek.

Záběr na vrcholu Dračího zubu se točil na vyhlídce U Lvíčka, kam se dá dojít normálně po cestě.

Za několik dní se točil další horolezecký záběr. Tomáš stojí dole na kameni, rozmotává lano a prozpěvuje si o horolezcích. Tatínek na něj ze shora houknul, aby mu povolil lano a udělal krok stranou. „Stop, dobrý! Sjedeme to raději ještě jednou." Někdy se stane, že v laboratořích záběr zničí. Proto se kromě záběrů, které nelze opakovat točí všechny záběry nejméně dvakrát. Dokonce i akční záběr s pošťákem a vodníkem, co říká Fando, se točil několikrát, k velké radosti pana Nárožného.

Tomáš znovu rozmotává lano, znovu si prozpěvuje. Tatínek na něj houkne a udělá krok. „Stop." Než kameraman stačil vypnout kameru, Františkovi zůstal kus pískovce v ruce. Letěl asi 7 metrů. Naštěstí horolezec profesionál zbrzdil konec pádu jistícím lanem. Dopadnul dost nešikovně na kámen a roztrhnul si kalhoty na zadku. Spadnul v tom okamžiku kdy měl podle scénáře spadnout. Jenže to měl padat kaskadér a ve střihu, složeném z několika menších bezpečných pádů.

„Když po mě bude chtít režisér, abych v dabingu řval, když někdo padá, pošlu ho někam. Člověk se tak lekne, že ani nepípne", prohlásil, když se vzpamatoval.

Marie Poledňáková šla poděkovat horolezci, který ještě stál pod skálou s lanem v ruce. Jenže později začal František Němec kulhat. Měl pořádný výron kotníku. Když ho sanitka odvážela na rentgen, děda, pan Karlík se díval za odjíždějící sanitkou a povídá:

„Neměli bysme mu do nemocnice poslat nějaký buchty?"

„A kterou, tu blonďatou, nebo tu brunetu?" povídal Tomáš. Takový prostě byl Tomáš Holý...

Strávil tři dny v nemocnici s nohou na kladce. Paní režisérka zase strávila bezesnou noc nad technickým scénářem. Musela seřadit všechny jeho záběry, od těch nejjednodušších postupně k těm, kde běhá a poponáší maminku. Pokud jste opravdu pozorní, tak si všimnete, že v některých záběrech se sotva drží na nohou. Dělat legraci nemusí být vždy sranda. Například v záběru na chodbě chalupy, kde milostnou chvilku přeruší Tomáš a tatínek si zchladí hlavu v kýblu. Nebo v záběru pod skálou, když ho přijedou zachránit, těsně po setkání pošťáka s vodníkem. Bolelo to dlouho, u necek už mohl aspoň stát. Ale nebyl ještě úplně v pořádku ani když tatínek honil maminku, která ujížděla od skály, přiznala Marie Poledňáková.

Musím se přiznat, že mě baví pozorovat Tomáše v záběrech, kde je tomu druhému zle. Je vidět, jak se Tomáš předvádí na 120% a strhává na sebe pozornost. Aby diváci nepoznali, že kamarád sotva stojí na nohou. On byl opravdu zlato. Nedivím se, že spousta z našich tehdejších herců a filmařů tajně toužila po tom, že si s Tomášem zahrají.

Prvním záběrem natáčeným po téhle nehodě je záběr v koruně obrovského stromu.

„O berličkách, hnáty křivé, pod plachetkou osobnost...", zarecitoval, když vylezl ze sanitky a mával jim vesele berlemi. Ale legrace to nebyla, do koruny stromu ho štáb musel vytáhnout.

Naštěstí, tohle byl poslední malér natáčení. Loupež jídla, schovávání pod plechovou vanu, bitka u necek, vodník, šmírování maminky dalekohledem. Všechny tyhle záběry šly Tomášovi úplně samy. Dokonce tak dobře, že u těchto pro Tomáše tak typických záběrů jsou prý ve filmu použité ponejvíc hned první klapky. V tom, co ho bavilo prostě neměl konkurenci.

Když se točila cesta na kolech u kamenného můstku a Tomáš měl na chvíli pauzu mezi záběry, odskočil si dokonce s místními na procházku do lesa. Asistentka pak běhala po lese, polomrtvá strachy a sháněla ho.

Most je u Podsemínského mlýna. Vesnice, kam jezdili nakupovat je Vesec u Sobotky. Tahle vesnice zažila tolik filmování, že si je všechny ani nepamatuju. Na boční stěně hasičské zbrojnice, kde parkovala Máňa je, mimo jiné, i seznam všech filmů, které se tu točili. Namátkou, Přijela k nám pouť, Jára Cimrman, ležící, spící, O ztracené lásce, Díky za každé nové ráno… V boční ulici najdete usedlost, kde bydlela babička Petra Máchala z pohádky S čerty nejsou žerty ...a vojáci jí povalili plot. Samotný dům, kam Vašek s tátou jezdili nakupovat si zahrál i muzeum peří ve filmu Jára Cimrman, ležící, spící. Ano, v něm byla Cimrmanova světnička. U hospody mezi ploty kluci zatáčeli v nedalekých Krčkovicích a ta hospoda je tam dodnes. Když půjdete kousek po cestě, kde Tomáš spadl do kopřiv, najdete retro hospodu Polepšovna, inspirovanou právě filmem.

Rybník, kde přímo z vody trčí takováhle skála a Vaček se učí vázat dračí smyčku, se jmenuje Věžák. Objevil se i v dalších filmech, Máj, Princ Bajaja… I když to ve filmu tak nevypadá, není hned vedle chalupy, to bylo jen kouzlo střihu. Druhý rybník, kam spadnul pošťák na motorce, když uviděl vodníka, se jmenuje Vidlák. Hřbitov, kde má děda schovaný štěstí, se nachází přímo pod Hrubou Skálou. Prý tam má Marie Poledňáková příbuzné. A přímo na Hrubé Skále štáb během natáčení i bydlel. Strom na kterém lítají pohlavky nestojí v poli za chalupou, jak se traduje. Je v poli, při cestě mezi Rytířovou Lhotou a Libošovicemi. Dokládá to fotka z natáčení, na které je vidět právě kostel v Libošovicích.

Víte, co dělá Máňa, když nehoří? Je v hasičském muzeu ve Zbirohu. Tak jí tam navštivte.

Na chalupě bylo úplně všechno, co potřebovali. Jediné, co tam nebylo, byla pumpa. Architekt nechal na zahradě vykopat jámu. Do ní dali sud na vodu a na něj přivezli z fundusu z Barrandova starou pumpu. Už se blížil konec prázdnin a toho dne bylo navíc dost chladno. Marie proto přemluvila štáb, aby pilně ohříval vodu. Tomáš stál pod pumpou, děda pumpoval. Voda byla příjemně teplá a Tomášovi se to líbilo. Jak kolem něj byl chladný vzduch, začala z něj stoupat pára. Štáb se začal smát, což se Tomášovi, vzhledem k jeho družné povaze moc líbilo. Vůbec se mu z pod pumpy nechtělo a František Němec ho musel násilím odtrhnout od pumpy a odtáhnout do kuchyně, kde ho Jana Preissová zabalila do peřiny.

„Neboj, za chvíli to budem opakovat", řekla paní režisérka, když vešla do kuchyně.

„Fakt?" Tomášovy oči se rozzářily.

Ve spěchu ale pak zapomněla Tomášovi říct, že teplou vodu vyměnili za úplně ledovou. Tomáš stojí znovu pod pumpou, děda pumpuje. Voda je tak ledová, že se skutečný Tomášův táta vyděsí, když do ní vstrčí ruku. Tomáš se hrozně leknul. Nejdřív ztuhnul a nevěděl, zda se má smát nebo brečet. Nakonec se začal hystericky smát a ten záběr použili.

Stejně jako ve Velrybě, i tady byla roubenka postavená v ateliéru. Konkrétně kuchyě a pokojíček, ze kterého vás bude přecházet zrak. Naopak, záběry na chodbě chalupy a schody do podkroví jsou točené na skutečné chalupě. Takže v neckách se Tomáš cákal až v září v Praze v ateliéru, kdežto ledovou sprchu pod pumpou měl už koncem srpna.

Posledními exteriéry byla cesta na kolech. Je točená na Pelhřimovsku mezi obcemi Martinice a Skoranovice a na hrázi Koňského rybníka u Skoranovic. Blízko chalupy Marie Poledňákové. Pak hurá do Prahy, do ateliéru.

Natáčení končí koncem září 1978 v Praze. A film se do Vánoc stihne dokončit. Premiéra je přesně rok po Velrybě, na Štědrý večer 1978.

Polepšovna je ještě větší lavinou, než předchozí film. Na premiéru se dívá 89 procent všech, kdo mají televizi. Pokud pomineme mimořádnosti, jako hokej z Nagana, nebo povodňové zpravodajství, jde pravděpodobně o dva nejsledovanější pořady v dějinách televizního vysílání u nás. Nic na tom nezměnil ani příchod komerčních televizí.

Ještě dnes, po 40 letech, mají oba filmy dvoumiliónovou sledovanost při každé repríze na celostátní stanici. Z deseti miliónů obyvatel se víc než dva milióny dívají na Tomáše! Tak vysoký rating si v Hollywoodu můžou nechat jenom zdát.

Oba filmy se také prodají do 38 zemí a víceméně všude mají hodně nadprůměrnou sledovanost.

Ne všechno je ale příjemné a veselé. Od 16.8. točil Tomáš souběžně s Polepšovnou ještě druhý díl šumavské trilogie Na pytlácké stezce. Natáčení obou filmů se mu značně překrývalo takže bylo běžné, že dopoledne točil v Českém ráji a odpoledne na Šumavě. Po prázdninách už toho na něj bylo moc. A dokonce to Marii Poledňákové i řekl: „Ostatní kluci lezou po stromech a hrajou fotbal a já sedím tady.“ To bylo moc špatné.

Jednou se s ní dokonce vsadil o to, že ho nerozesměje. Když se rozjela kamera, Marie vzala syrové vejce a rozkřápnula ho o hlavu pana Karlíka, který stál vedle kamery. Tomáš se tak rozesmál, že jen stěží dokončil svou repliku. Je to záběr, kde večer chystají plány na zítřejší bojovku a Tomáš strouhá okurku. „Ty jseš prostě celej já“.

Marie si pak Tomáše půjčuje na volné víkendy, bere ho k sobě na chalupu a chodí tam spolu na houby. To se Tomášovi moc líbí, nálada se mu zlepší, jako by byl úplně jiné dítě.

Natáčení Na pytlácké stezce končí v půlce října 1978. Poslední na řadu přišly pražské záběry, kde si děti, jen tak na lehko jdou pro svá vysvědčení. Začíná říjen a klepou se zimou. Zajímavé schodovité paneláky jsou na Břevnově v Kusé ulici.

Tomáš má až do konce roku pokoj. Tedy až na postsynchrony k oběma filmům.

Následující jaro letí Marie Poledňáková se svým filmem na největší festival televizních filmů, do Monte Carla.

Film Jak dostat tatínka do polepšovny jde zhruba uprostřed soutěžního týdne. Odborná porota po shlédnutí filmu prohlásí, že Tomáš Holý je největším talentem od dob americké dětské herečky Shirley Temple.

Na počest Marie Poledňákové dokonce pořadatelé festivalu uspořádají slavnostní oběd. Z darů moře. Což samozřejmě způsobí humorné nedorozumění. Asi jako když babičky z Hoštic přijedou do Itálie. Marie Poledňáková nezná dary moře, oni zas realitu socialistického Československa.

Prima balerína Národního divadla a ona klečí v teplákách na kolenou a drhne podlahu. Vy nemáte v Československu služky?“ a „Ten kluk je taková hvězda a vy nám ho nepřivezete ukázat...“

Nakonec film dostane dvě ceny. Hlavní cenu, Zlatou nymfu a ještě zvláštní cenu Cine del Duca, pro mladé režiséry do 30 let. Přesto, že jí je už 37. Tak moc na ně Tomáš zapůsobil.

Na letišti se kolem ní shlukli všichni celníci. Každý chtěl zlatou sošku vidět. A každý z nich jí blahopřál.

V televizi se sošky zmocnil ústřední ředitel Jan Zelenka. Vystavil si jí ve své kanceláři. Od té doby jí Marie Poledňáková už nikdy nespatřila. Ztratila se během zmatku, který na ředitelství ČsT vznikl po Sametové revoluci. Předpokládá se, že jí ukradl někdo z pracovníků, kdo tam měl přístup. Její další osud je neznámý a já spolu s aktivními Tomášovými fanoušky po ní pátráme. Chtěli bychom jí vrátit tomu, komu morálně patří.

Doma film dostane dvě ceny Zlatý krokodýl. To bylo tehdy největší televizní ocenění u nás. Něco jako pozdější zrcátko TýTý. Jednoho krokodýla dostal František Němec a druhého Tomáš Holý. Dětská kategorie byla tehdy vytvořena právě pro Tomáše. Do té doby se udělovala jen dospělým.

Tomáš dostane ještě cenu Řád dětského úsměvu, to je anketa organizovaná lidmi kolem časopisu pro mládež ABC.

Byl Tomáš Holý opravdovým hercem, nebo to bylo jen dovádění šikovného kluka?

Co je to vlastně herectví? Na to by nám asi nejlépe odpověděla Jana Preissová, která herectví vyučuje. Herectví není, když se někdo našprtá scénář a pak před kamerou dělá přesně to, co je tam napsáno. Herectví je, když se někdo promyšlenou činností snaží, aby diváci uvěřili, že je určitou postavou v určitém příběhu, s určitým myšlením... A co Tomáš?

Existují svědectví, která mnoho napoví. František Němec vzpomíná: Seděli jsme po natáčení pod tím přístřeškem u chalupy a povídali si. A z Tomáše zničeho nic vylezlo:

"Až budu velkej, budu mít hospodu a ty budeš sedět u mě na baretu."

Kolem sedící členové štábu se samozřejmě začali smát. A Tomáš viděl, že to funguje a dělal takové věci i v ostrých záběrech. Například „...bojovka, co má děsně přísný povidla.“

Ve Velrybě zase někdy Tomáš odmítal mluvit tak, jak bylo napsáno ve scénáři. A trval na tom, že řekne po svém. Jindy zase chtěl vědět, jestli záběr bude celek nebo detail jen na jeho hlavu. Pak podle toho přizpůsobil své chování před kamerou. Jindy se zase ptal: „Bude se to točit střihem, nebo normálně?“ To znamená, jestli rozhovor několika lidí bude ve filmu prostříhán na jednotlivé řečníky, nebo jestli bude celý s jedním pohledem kamery. A to mu tam ještě nebylo ani 9 let.

Výraz „Točit střihem“ mezi českými filmaři zdomácněl a někteří jej používají dodnes. Vymyslel ho Tomáš Holý.

Tomáš prostě o pauzách vymýšlel ptákoviny, bavil s nimi herce i štáb a nenápadně si při tom zkoušel své brepty a hlášky. Dá se s jistotou říct , že byly promyšlené. A dost možná, že jeho herectví bylo víc promyšlené, než si myslíme.